Na jednu stránku pozveme čítankové klasiky, současné veršotepce i písničkáře. Někteří jsou hlubokomyslní, jiní rozvernější. Nejlepší básničky pro recitační soutěž však závisejí také na talentovaných interpretech a přátelském publiku, jak dokazují inspirativní diskutéři pod naším článkem.
Dobrá poezie vystihuje zážitky a fantazie, které většinou vnímáme podobně, ale nedokážeme popsat svými vlastními slovy. Musejí se kvalitní básničky pro recitační soutěž rýmovat? Samozřejmě, že ne! Musejí nutně obsahovat zastaralá slova a neřešitelné hádanky? Pochopitelně, že nikoli! Nejlepší poetové často používají obyčejný jazyk, jakým mluví matky na svoje děti. Právě proto zůstávají nadčasoví &#; aktuální ještě desítky, stovky, ba tisíce roků poté, co odešli takříkajíc na věčnost.
Seifert, Skácel, ale také Žáček nebo Dědeček
Dobří básníci svými texty pronikavě popisují radost &#; smutek &#; naději &#; zklamání &#; lásku &#; vztek &#; zkrátka niterné pocity, důvěrně známé všem lidem. Pomáhají nám, abychom zůstávali duchovně spolu, i když třeba zrovna nemáme poblíž nikoho, koho bychom mohli fyzicky obejmout. Níže najdete povedené básničky pro recitační soutěž, které napsali:
Hezké i zábavné básničky pro recitační soutěž
Josef Václav Sládek miloval český venkov a jeho přírodu. Josef Kožíšek obohatil naši mateřštinu legendární básničkou o polámaném mravenečkovi a zároveň byl odborníkem na univerzální nadnárodní jazyk &#; esperanto. Jiří Wolker patřil mezi první české skauty, ale bohužel zemřel velmi mladý na tuberkulózu. Jaroslav Seifert dostal za svoji poezii dokonce i Nobelovu cenu.
Jan Zahradníček vymyslel celou básnickou sbírku ve vězení, přestože tam neměl papír ani psací potřeby. Také Oldřich Mikulášek byl později dlouho zakázaným autorem, naštěstí však mohl psát aspoň soukromě, například o své rodné Moravě. František Hrubín založil legendární dětský časopis Mateřídouška a přitom byl odvážným občanem, který se zastával utiskovaných kolegů. Zdeněk Kriebel dál přednost literatuře před paragrafy, kterým se původně věnoval coby právník.
Josef Kainar měl problematické dětství, svůj smutek však později dokázal vyjádřit skvělými jazzovými a bluesovými texty. Jana Skácela poslali nacisté na otrocké práce, ale naštěstí přežil a mohl vystudovat filosofii. Emanuel Frynta dovedl k dokonalosti nonsensovou poezii, když povýšil nesmysl na humor.
Milan Kundera po sovětské okupaci emigroval, poté dosáhl světového úspěchu jako prozaik a svoji poezii zavrhl. Zdeněk Svěrák napsal oskarový film i řadu zlidovělých písniček a pohádek. Václav Hrabě nevědomky dodal slova několika perfektním songům, ačkoli nešťastnou náhodou zemřel ještě předtím, než byly zhudebněny. Karel Kryl se dočkal demokracie, avšak zklamaný následným vývojem zanedlouho poté zesnul. Jiří Žáček vystudoval stavařinu, ale nakonec píše veleúspěšné básničky pro děti.
Jiří Dědeček dokáže inteligentně podat i svoje politické postoje. Ondřej Hník a Radek Malý jakožto vitální čtyřicátníci představují nejnovější poezii.
Josef Václav Sládek: LESNÍ STUDÁNKA
Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les, tam roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes.
Tam ptáci, laně chodí pít pod javorový kmen, ti ptáci za dne bílého, ty laně v noci jen.
Když usnou lesy hluboké a kolem ticho jest, tu nebesa i studánka jsou plny zlatých hvězd.
Další Sládkovy verše na vás čekají ZDE.
Josef Kožíšek: POLÁMAL SE MRAVENEČEK
Polámal se mraveneček, ví to celá obora, o půlnoci zavolali mravenčího doktora.
Doktor klepe na srdíčko, potom píše recepis, třikrát denně prášek cukru, bude chlapík jako rys.
Dali prášku podle rady, mraveneček stůně dál, celý den byl jako v ohni, celou noc jim proplakal.
Čtyři stáli u postýlky, pátý těšil: &#;Neplakej, pofoukám ti na bolístku, do rána ti bude hej.&#;
Pofoukal mu na bolístku, pohladil ho po čele, hop a zdravý mraveneček ráno skáče z postele.
Jiří Wolker: POKORA
Stanu se menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě.
Po ránu, na louce, v létě po kvítku vztáhnu se nejmenším. Zašeptám, až se obejmu s ním: „Chlapečku bosý, nebe dlaň o tebe opřelo si kapičkou rosy, aby nespadlo.“
Další básničky pro recitační soutěž, sepsané Jiřím Wolkerem, najdete ZDE.
Jaroslav Seifert: ROZHOVOR
Kde bydlí víla? Asi v mechu, celou noc tančí bez oddechu, pak věneček si odstrojí a ustele si pod chvojí.
A co má k jídlu? Místo kávy do hrníčku si sbírá z trávy třpytivé rosné krůpěje a ráno si je ohřeje.
A to jí stačí? Stačí asi, je živa jenom z vůně, z krásy a na usměvavý ret dá lupen růže, který slét.
A viděl jsi ji? Jenom v šeru, větřík hrál jako na citeru. Myslel jsem, někdo neznámý, a lampa ve tmě zhasla mi.
A byla hezká? Jistě byla. Je hezká každá, když je víla. A druhého dne jsem tam zdvih pár kvítečků už povadlých.
Jiné básničky pro recitační soutěž, podepsané Jaroslavem Seifertem, naleznete ZDE.
Jan Zahradníček: POZDRAV
Posílal jsem ti pozdrav po měsíci, jak oknem hleděl na mne skrze mříž. Mezi nás prostřena noc šelestící, na druhém konci okno tvé, kde spíš.
Mezi nás prostřena noc červencová, a na dně noci stromy ve vánku. Větev za větví zvěstují si slova, jež domov šeptá dětem do spánku.
Mezi nás prostřena ta šumná země, zem smrčin, žit a potoků a střech. Tak daleko, jak od tebe je ke mně, i blízko tak, já cítím její dech&#;
Spi, s dětmi spi, ať oddych poskytne ti noc pod čelenkou vlhkých letních hvězd, ta zem, na niž jsme přivedli své děti, jež s tebou si ji budou věčně plést.
I já zde zaslech v nočním šelestění, jako když ve spánku se obracíš. Bylo to bílých rukou zaúpění, či měsíc pohladil mě skrze mříž?
Další básničky pro recitační soutěž, zveršované Janem Zahradníčkem, najdete ZDE.
Oldřich Mikulášek: POHÁDKA O BRNĚNSKÉM KROKODÝLOVI
Byl jednou jeden krokodýl a ten přeplaval řeku Nil.
A že měl hlad, tak plaval dál, nevečeřel a nesnídal.
Chviličku plaval, chvilku lez a v noci chrápal jak pařez.
Putoval mořem, přes hory, kde rostou samé brambory,
a dostal se až do Brna, kde teče řeka stříbrná.
Zprvu byl hodný jako psík a říkali mu jezevčík.
Zprvu byl hodný, ale pak probudil se v něm strašný drak.
Když plazíval se přes hory, byly mu dobré brambory,
teď poroučel si k snídani holoubky, slípky, krocany.
K obědu chtěl drak ještě zvlášť strakatou krávu na guláš,
a že měl hlad tak veliký, poručil si i knedlíky.
I řekli si, drak musí pryč, a hodili mu sežrat klíč.
A jak ten klíček spolkl drak, uzamkl si svůj požerák
a nemohl už sežrat ani maličký hrášek ke snídani.
Nejprve hubl den co den a zdál se celý proměněn.
A jak mu ubývalo sil, z draka se stal zas krokodýl.
Nejedl, nepil, jenom spal a chrápal jako kdysi.
Tak lehký byl, že vylétal ke stropu, kde teď visí!
Možná, že pořád ještě spí, ale už nic ho nevzbudí&#;
Spí si a spí si a spí si.
František Hrubín: DO ŠKOLY
Nechte potok potokem, potok, ten vám neuteče, už tu tekl před rokem a dál teče, stále teče.
Honem, honem do školy, celá třída už vás hledá, uteče vám abeceda, hoňte ji pak po poli, v potoku i nad potokem, nechytíš ji ani skokem.
Další náměty naleznete ZDE.
Zdeněk Kriebel: SEDMITEČNÁ
Nešiko, cos asi psala, že sis kabát pokaňkala? Půjč si nový od oveček, vždyť máš na svém sedm teček.
Nikdo ti je neumyje. Já to znám. Já jich mám&#;!
A co jsem se, holka malá, pro kaňky už naplakala! Vím, co řeknu. Řeknu: „Mami, psala jsem si s verunkami.“
Jiné básně pro recitační soutěž objevíte rovněž ZDE.
Josef Kainar: VELRYBA
Taková stará velryba, ta už se ani nehýbá.
Všechno zná a všude byla, oceány prošmejdila, vzhůru, dolů a pak znova, od Japonska dolů k pólu, přes ta moře Sargasová, zná i létající ryby, i co které želvě chybí, který žralok se kde žení, i proč voda suchá není, ví, proč racek v bouři křičí a proč moře není ničí &#; je to moudrá stará teta. Strašně stará. Pětsetletá.
A jak si tak v moři spí, kolem plují sardinky, rozpustilé dívčinky. &#;Tiše, holky! Teta dřímá!&#;
&#;Proč ta teta dřímá stále?&#;
&#;Stará teta dřímá stále, že už je jí moře malé.&#;
Jan Skácel: NADĚJE S BUKOVÝMI KŘÍDLY
Novému ránu rožnem svíci je neznámé a nemá tváře jak anděl v dřevu lípy spící a čekající na řezbáře
Někdy se anděl na nás hněvá anděla máme každý svého a naděje má z buku křídla a srdce z dřeva lipového
Poezii Jana Skácela výborně zhudebňuje Hradišťan.
Emanuel Frynta: TYGR
Když tygr jede do Paříže, nebo i třeba někam blíže, vždycky si s sebou veze mříže, protože totiž dobře ví, že jakmile bude bez mříží, tak se s ním nikdo nesblíží &#; naopak, každý se mu vzdálí. Ubohý tygr, chudák malý!
Fryntovy humorné básničky pro recitační soutěž čtěte ZDE nebo ZDE.
Milan Kundera: VĚRNOST
Rok k roku vrší se vráska k vrásce. Do vlasů babí léto slétlo podzimně. A ona v rozpacích a náhlé bázni ptá se: &#;Máš ještě&#; máš mne rád? A neopustíš mě?&#;
On dlouze dívá se na známé rysy její, v nichž plachý dívčí stud zas vidí po časech, a šeptá: &#;Kdyby bylo stokrát podzimněji, co lásce po mládí? Co lásce po kráse?
Tak jako pták je zavřen pod poklopem nebe a nemá z něho kudy ven, tak já do tvého života jsem navždy uzavřen.&#;
Další poetické texty Milana Kundery otevřete ZDE.
Zdeněk Svěrák: BYL RODIČ A MĚL DĚCKO
Byl rodič a měl děcko, to bylo jeho všecko, spolu žili, vodu pili, jedli chléb a koláče.
Ti dva si spolu hráli, když mohli, tak se smáli. Někdy taky přišly mraky, tak se dali do pláče.
A život s nimi uhání dál cestou necestou. To dítě náhle, bez ptaní, tu stojí s nevěstou.
Je rodič a má děcko a je to jeho všecko, spolu žijou, vodu pijou, jedí chléb a koláče.
A najednou jsi dědou, máš hlavu celou šedou. Je to, hochu, k smíchu trochu, částečně i do pláče.
A století se překulí a stává se to zas. Jsi dítě s bílou bambulí a pak máš bílý vlas&#;
(Mimochodem, recitovat můžeme i texty Jiřího Suchého.)
Václav Hrabě: VARIACE NA RENESANČNÍ TÉMA
Láska je jako večernice plující černou oblohou Zavřete dveře na petlice! Zhasněte v domě všechny svíce a opevněte svoje těla vy kterým srdce zkameněla
Láska je jako krásná loď která ztratila kapitána námořníkům se třesou ruce a bojí se co bude zrána
Láska je bolest z probuzení a horké ruce hvězd které ti sypou oknem do vězení květiny ze svatebních cest
Láska je jako večernice plující černou oblohou Náš život hoří jako svíce a mrtví milovat nemohou.
Texty Václava Hraběte zhudebnil například Vladimír Mišík.
Karel Kryl: DĚKUJI
Stvořil Bůh, stvořil Bůh ratolest, bych mohl věnce vázat, děkuji, děkuji za bolest, jež učí mne se tázat. Děkuji, děkuji za nezdar, jenž naučí mne píli, bych mohl, bych mohl přinést dar, byť nezbývalo síly. Děkuji, děkuji, děkuji.
Děkuji, děkuji za slabost, jež pokoře mne učí, pokoře, pokoře pro radost, pokoře bez područí. Děkuji, za slzy děkuji, ty naučí mne citu, k živým, již, k živým, již žalují a křičí po soucitu. Děkuji, děkuji, děkuji.
Pro touhu, pro touhu po kráse děkuji za ošklivost, za to, že, za to, že utká se láska a nevraživost. Pro sladkost, pro sladkost usnutí děkuji za únavu, děkuji, za ohně vzplanutí i za šumění splavu. Děkuji, děkuji, děkuji.
Děkuji, děkuji za žízeň, jež slabost prozradila, děkuji, děkuji za trýzeň, jež zdokonalí díla. Za to, že, za to, že miluji, byť strach mi srdce svíral, beránku, děkuji, marně jsi neumíral. Děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji.
Písně Karla Kryla jsou dostupné ZDE.
Jiří Žáček: ODEMYKY ZAMYKY
Odemyky zamyky, rozvažte se, jazyky!
Povězte mi v řeči lidí, co kdo slyší, co kdo vidí.
A z těch slabik, slov a vět vykouzlíme celý svět.
Další texty Jiřího Žáčka, a navíc ilustrace, najdete ZDE.
Jiří Dědeček: BŘÍDIL
Byl jednou jeden břídil, který všechno sám řídil.
No a jak léta plynula, přidal se truhlík, bambula,
budižkničemu s mamlasem, nekňuba, trouba s ťulpasem,
ba i ten ňouma s popletou. A to je tečka za větou.
Ondřej Hník: Mlha a déšť
Řekla mlha dešti, že jí hlava třeští z bubnování na střechy, z toho tance kapek.
Že jí z té vody rozmoknou záda, že má svůj závoj nade vše ráda.
Řekl déšť mlze: „Neboj se, maličká, vždyť ty jsi z té vody utkaná celičká.“
Podobné básně k recitaci visí ZDE.
Radek Malý: Říkačka
Velké ryby Malé ryby Každý člověk dělá chyby
Velké moře Malé moře Každý skrývá svoje hoře
Velké vlny Malé vlny Přání máš, a to se splní
Ať mi moře ruku podá Přihořívá? Samá voda
Další básničky pro recitační soutěž napsali například i:
Petr Woff
Autor podniká v médiích a marketingu. Jako novinář se zaměřuje především na ekonomiku, právo a aktuální trendy. Přitom analyzuje statistiky internetových vyhledávačů, studuje primární zdroje a využívá svoje sociologické vzdělání. Autorské profily má také na eunic-brussels.eu a Skutečeunic-brussels.eu
editovat zdroj]
Thomas Wolfe se narodil v Asheville v Severní Karolíně jako nejmladší z osmi dětí otce Williama Olivera Wolfa (–) a Julie Elizabeth Westallové (–). Jen šest z dětí se dožilo dospělosti. Wolfovi bydleli na 92 Woodfin Street, kde se narodil i Tom. Jeho otec byl neúspěšný kameník, který rozjel byznys s náhrobky. Jeho matka pronajímala pokoj a pracovala s nemovitostmi. V roce otevřela ubytovnu v St. Louis „Pro Světový mír”. Zatímco rodina byla v St. Louis, dvanáctiletý Thomasův bratr Grover zemřel na tyfus. V roce Julia Wolfová koupila dům nazvaný „Old Kentucky Home” nedaleko 48 Spruce Street v Asheville. Vybudovala v něm penzion a bydlela v něm spolu s Thomasem, zatímco zbytek rodiny zůstal bydlet ve Woodfin Street. Wolfe žil ve Spruce Street, dokud neodešel na univerzitu v roce (v domě je nyní jeho památník). Wolfe si byl blízký s bratrem Benem, který ovšem zemřel rovněž brzy (jako 26letý) – tuto událost zaznamenal Thomas ve svém románu K domovu pohleď, anděli. Julia Wolfeová koupila a prodala později mnoho domů a nakonec se stala úspěšnou obchodnicí s nemovitostmi.
Wolfe začal se studiem na Severokarolínské univerzitě v Chapel Hill, když mu bylo 15 let. Byl členem Dialectical Society a studentského bratrstva Pí Kappa Fí. Jako první literární cíl si určil být dramatikem – na podzim roku se zapsal do kurzu psaní her. Jeho jednoaktovka Návrat Bucka Gavina (The Return of Buck Gavin), byla předvedena nově vytvořeným souborem Carolina Playmakers, pak i spolužáky, s Wolfem v hlavní roli. Editoval na univerzitě studentské noviny The Daily Tar Heel a vyhrál The Worth Prize for Philosophy za esej s titulem Krize v průmyslu (The Crisis in Industry). Jiná jeho hra Třetí noc (The Third Night) byla inscenována v prosinci Wolfe byl uveden do univerzitního čestného klubu Golden Fleece honor society (Ctihodný spolek zlatého rouna).
Promoval s akademickým titulem bakaláře svobodných umění v červnu V září téhož roku nastoupil na Graduate School for Arts and Sciences na Harvardově univerzitě, kde studoval psaní her pod vedením George Pierce Bakera. Dvě verze Wolfovy hry Hory (The Mountains) byly předvedeny skupinou Baker's 47 v roce
V roce Wolfe získal magisterský titul z Harvardu. Jeho otec v červnu toho roku zemřel v Asheville. Tato událost silně ovlivnila jeho tvorbu. Wolfe pokračoval ve studiu další rok se skupinou Baker's 47 Workshop, která inscenovala jeho hru s deseti akty Vítejte v našem městě (Welcome to Our City) v květnu
V listopadu se Wolfe přestěhoval do New Yorku. Usiloval o inscenaci svých her na Broadwayi. V únoru začal učit angličtinu jako suplující učitel na New York University (NYU), v čemž pokračoval následujících sedm let.
Umělecká kariéra[editovat
Kde se natáčel Il Boemo
Na začátku filmu vychází Josef Mysliveček z basiliky svatého Jana a Pavla v Benátkách.
Roku se prochází po dnešním Smetanově nábřeží a za ním je vidět Karlův most a nad ním Pražský hrad.
Zámecký park přiléhá ke šlechtickému sídlu v Jaroměřicích nad Rokytnou. Kláštery jsou premonstrátské Doksany a cisterciácké Plasy.
Palácové scény se odehrávají v Martinickém paláci na Hradčanech a Colloredo-Mannsfeldském paláci na Starém Městě v Praze, na zámcích Jaroměřice nad Rokytnou, v Bučovicích a v brněnském Mahenově divadle. Výpravné obrazy včetně sebevraždy pocházejí ze Stavovského divadla v Praze. Poslední záběry v Čechách vznikly v bývalém cisterciáckém klášteře v Plasech.
Mezi nejznámější reálné historické postavy ve filmu se řadí:
Hudební skladatel Josef Mysliveček ()
Operní zpěvačka Caterina Gabrielli ()
Neapolský král Ferdinand IV. ()
Hudební skladatel Leopold Mozart ()
Hudební skladatel Wolfgang Amadeus Mozart ()
Dubový mlýn v Tiché Šárce
Josef Mysliveček byl synem mlynáře z Dubového mlýna v Šáreckém údolí, tehdy u Prahy, dnes součásti hlavního města Prahy. Dubový mlýn v Tiché Šárce dnes slouží k bydlení. Dubový rybník na soutoku Šáreckého a Nebušického potoka zůstal zachovaný.
Narodil se ale nejspíš v Sovových mlýnech na Kampě, které měl otec pronajaté. Josef měl jednovaječné dvojče Jáchyma, kterému připadlo mlynářské řemeslo, a mladší sestru Marii Annu, která se stala jeptiškou.
Mysliveček a Mozart
Ve filmu je naznačený vztah mezi mladým Mozartem a starším Myslivečkem. Oba byli titáni klasické hudby na přelomu baroka, rokoka a empíru. Navzájem se respektovali, Mysliveček dokonce Mozartovi pomáhal v kariéře. Paradoxně měli v historii úplně opačný osud. Oba pocházeli z Rakouské monarchie - Mozart ze Salcburku a Mysliveček z Prahy. Pro Italy tedy byli burani ze severu.
Josef Mysliveček byl za svého života superstar, znali ho nejen milovníci opery, ale všichni vzdělaní lidé v kulturní Evropě. Dobře vydělával a v Římě si mohl pořídit palác se služebnictvem. Jenže všechna sláva polní tráva. Po té, co mu mozek vyžrala syfilis a obličej mu sežraly bakterie po úrazu při pádu z kočáru, bylo jeho dílo zapomenuto a on zemřel chudý a nemocný. Myslivečkova hudba se vrátila na pódia až po dvou stoletích.
Wolfgang Amadeus Mozart nebyl v Itálii a konec konců ani ve Vídni za svého života nijak oceňován. Proto také mohl sklidit úspěch za své opery aspoň v periferní Praze. Celý život byl chudý a zemřel v bídě. Po smrti ovšem zájem o jeho hudbu raketově odstartoval a jeho dílo je považováno za jeden z vrcholů vážné hudby.
Josef Mysliveček má mramorový pomník v římském kostele San Lorenzo in Lucina. Jeho hrob v kryptě byl znovu objeven při archeologickém průzkumu kostela a přilehlého hřbitova.
Il Boemo
Režie: Petr Václav
Kamera: Diego Romero Suarez-Llanos
Hrají: Hlavní postavu Josefa Myslivečka hraje Vojtěch Dyk, kterému sekundují herci Barbara Ronchi, Lana Vlady, Elena Radonicich, Lino Musella, Cristiano Donati, Alberto Cracco, Salvatore Langella, Diego Pagotto, Martina Babišová, Zdeněk Godla, Karel Roden, Lenka Vlasáková, Goran Maiello a další. Operní sólisty hrají pěvecké hvězdy Phillipe Jaroussky, Emöke Baráth, Raffaella Milanesi a Juan Sancho.
Hudební zážitek zprostředkují nejlepší interpreti barokní hudby Collegium v čele s Václavem Luksem.
Scénář vznikl díky grantu francouzské vlády, která Petru Václavovi udělila prestižní Prix de Rome, jehož součástí je stipendium v římské Ville Medici. Z nasbíraného historického materiálu natočil před hraným filmem Il Boemo () ještě dokumentární film Zpověď zapomenutého () s Karlem Rodenem.
INFO:Il Boemo - film a Josef Mysliveček
Zobrazit místo Turistika na větší mapě
Kde se natáčely filmy
Anděl na horách - Tatranská Lomnica
Anděl Páně - Kašperk, Křivoklát, Český Šternberk
Bílé peklo / Weisse Hölle - Bernina
Casino - Las Vegas
Četníci z Luhačovic - Luhačovice
Dvanáct měsíčků - Rožnov pod Radhoštěm
Harry Potter - Londýn, Alwick
Hastrman - Holanské rybníky
Hra o trůny - Island, Chorvatsko, Irsko
Il Boemo - Jaroměřice, Doksany, Plasy, Benátky
Klammer - Jízda na hraně - Patscherkofel, Zwickenberg
Princezna a půl království - Bouzov, Hradec nad Moravicí, Hrádek u Nechanic
Princezna zakletá v čase - Křivoklát, Bouzov, Točník, Žebrák, Sobotín
Princezna a písař - Ploučnice
Schindlerův seznam - Krakov
Svatební cesta do Jiljí - Krkonoše, Lužnice, Berounka
Svatojánský věneček - Rabštejn, Uherčice, Nežárka
Tajemství staré bambitky - Lemberk
Tři oříšky pro Popelku - Moritzburg, Švihov
Tři životy - Helfenburk, Lipnice
Vrchní prchni! - Praha, Špindlerův Mlýn, Karlovy Vary
Zlatokopové z Arkansasu - Český kras
Želary - Oravská Magura
Diskuse
Diskuze k článku
San Lorenzo in Lucina
Italský Lorenzo je latinský Laurentius neboli český Vavřinec čili náš Vavřineček.
Lucina je žena, které v antice patřily pozemky okolo dnešního náměstí stejného jména a která zde dovolila postavit křesťanský kostel. Ten pak zbořili Germáni, když dobyli Řím, ale byl znovu postaven.
Svatý Vavřinec byl umučen při pronásledování křesťanů císařem Valerianem v roce Byl diakonem papeře sv. Sixta II., který byl umučen krátce před ním. Po papežově smrti byl vyzván k vydání církevních pokladů, on je však namísto toho rozdal chudým, což byla vzpoura, za kterou byl potrestán.
Svatý Vavřinec se narodil ve španělském městě Huesca. Když se Sixtus stal papežem, Vavřinec byl ustanoven diakonem a stal se odpovědným za chrámovou pokladnu a za péči o chudé, byl tedy prvním církevném pokladníkem.
Za perzekuce doby císaře Valeriána v roce zemřelo velké množství kněží a biskupů. Křesťanští senátoři byli zbaveni majetku a vyhnáni. Sixtus II. byl jednou z prvních obětí pronásledování a 6. srpna sťat.
Po smrti papeže Sixta II. požadoval prefekt římský, aby mu Vavřinec vydal bohatství chrámu. Ten požádal o tři dny, aby mohl shromáždit majetek. Jenže mezi tím rozdal chudým veškerý majetek. Třetího dne se dostavil před římského prefekta a ukázal mu to, co považoval za největší bohatství chrámu - chudé, zmrzačené, slepé a trpící. Prý řekl: "Chrám je skutečně bohatý, mnohem bohatší než váš císař.“ Pro tento otevřený odpor byl umučen jako nejhorší zločinec. Na železném roštu nad horkým uhlím. Během této tortury Vavřinec křičel: "Z jedné strany jsem již opečený, pokud mě chcete mít dobře propečeného, je čas mě otočit na druhou stranu."
Autor Novinář
Datum a čas
Reaguj
Josef Mysliveček
Mysliveček se narodil a zemřel brzy, po 44 letech na syfilis. Školy v té době byly většinou církevní – jezuité nebo dominikáni – a tak byla výuka v jazyce latinském. Mysliveček většinu svého hudebně kreativního života prožil v Italii, takže většina jeho skladeb má italský název. To ovšem neznamená, že tou dobou byla italština důležitým jazykem. Byla to spíše latina, kterou hovořila nejen « obec umělecká » ale i církevní. V církevních školách později k latině přibyla řečtina. Němčina se etablovala v prostoru Rakouska – Uherska zcela pochopitelně (hlavním městem všeho byla Vídeň) a francouzština v této době byla řečí diplomatů a malé části šlechty. Ještě v době komunistické vlády v ČSR zústala znalost němčiny většině staré generace, můj otec i matka hovořili skoro plyně německy. Angličtina se začala «vžívat» počátkem užívání počítačů, tedy dávno před rokem Dnes je angličtina, aspoň pro mladší generaci prostředkem komunikace – všichni mladí, kteří mají něco s počítačem aspoň z části, ovládají angličtinu.
Mysliveček byl skutečně jaksi zapomenut a teprve po mnoha letech ho nejen hudební znalci jaksi «vzkřísili». Je pohřben v Římě – v bazilice San Lorenzo in Lucina.
Italština
Ja to myslel obecně. Jako že v době Myslivečka byla v umění právě italština na vrcholu, hlavně v umělecké a hudební formě. (A když povinné jazyky ve školáxh tak ještě Latina a Řečtina, pozdějc Francouština a teprv němčina. Angličtina vpodstatě až po r 89).
Autor Honza
Datum a čas
Reaguj
Italština
Honzo, promiň, ale zase vedle! Zrovna tenhle film je v původní verzi natočený celý v italštině včetně českých herců. Teprve pro českou distribuci byly některé dialogy dabovány do češtiny. S angličtinou to nemělo nic společného.
INU
Dobrá recenze. V těch historických filmech jsme byli vždy úspěšní. škoda jen, že dnešní přetechnizované době vládne akgličtina místo oné starté kulturní latině - potažmo italštině.
Autor Honza
Datum a čas
Reaguj
Celkem 5 příspěvků v diskuzi
Přidat nový příspěvek
editovat zdroj]
Wolfeho bratr Fred založil nadaci Old Kentucky Home, která se měla zasadit o zřízení Wolfeho památníku. Ten byl otevřen pro návštěvníky roku Od roku je ve vlastnictví státu Severní Karolína a je i Národní historickou památkou. V roce bylo zničeno exponátů a jídelna během uličního festivalu Bele Chere, pachatelé jsou neznámí. Restaurování přišlo na 2,4 milionu. V roce byl dům opět otevřen pro návštěvy.
Návrat anděla od Sandry Masonové je divadelní hra vysvětlující reakce Wolfovy rodiny a občanů města Asheville na zveřejnění jeho románu Look Homeward, Angel. Každý rok je hrána v den Wolfeho narození v jeho Památníku.
Asociace The Western North Carolina Historical Association založila Literární cenu Thomase Wolfa, kterou uděluje každoročně od roku
Poštovní úřad Spojených států ocenil Wolfeho poštovní známkou ke stému výročí jeho narození v roce
Bibliografie[editovat editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Thomas Wolfe na slovenské Wikipedii.
Externí odkazy[editovat editovat zdroj]
Wolfe se od roku snažil tři roky o inscenování svých děl, avšak bez úspěchu, mj. i kvůli jejich přílišné rozsáhlosti. Divadlo Theatre Guild také odmítlo jeho hru Vítejte v našem městě. Nakonec v říjnu odplul do Evropy, kde chtěl pokračovat v psaní. Z Anglie odcestoval do Francie, Itálie a Švýcarska. Na své cestě zpět potkal Aline Bernsteinovou (–), scénickou výtvarnici divadla Theatre Guild. Měla dvě děti se svým o 18 let starším manželem, burzovním makléřem. Od října žili spolu s Wolfem, vztah trval následujících pět let. Byl sice turbulentní a někdy bojovný, ale měl silný vliv na Wolfeho tvorbu. Po návratu z Evropy v létě začal Wolfe psát první verzi románu O Lost, který se vyvinul do díla s názvem K domovu pohleď, anděle! (Look Homeward, Angel). Šlo o autobiografický román, rodinnou kroniku, ve které se Wolfe vrátil ke vzpomínkám na život v Asheville, včetně osudů obyvatel matčina penzionu na Spruce Street. V knize se městečko nazývá Altamont a penzion Dixieland. Svou rodinu pojmenoval Gantovi, sebe Eugen, otce Oliver a matku Eliza.
Originální rukopis O Lost měl o sto stran (66 tisíc slov) víc a Wolfe v něm více experimentoval, než v konečné verzi K domovu pohleď, anděle!. Editace byla provedena Maxwellem Perkinsem z vydavatelství Scribner 's, nejprominentnějším knižním editorem těch dob, který také pracoval s Ernestem Hemingwayem a Francisem Scottem Fitzgeraldem. Wolfe mu vyjádřil svou vděčnost za disciplinovanou editaci. Říká se, že Wolfe v něm našel vzor postavy otce v tomto románu. Perkins byl otcem pěti dcer, Wolfe si k němu patrně vytvořil synovský vztah také. Perkins zkrátil děj a zaměřil se na charakter Eugena, jehož předobrazem byl sám Wolfe.
Román byl publikován jedenáct dní před krachem burzy v roce Byl dedikovaný Aline Bernsteinové. Brzy po vydání románu se však Wolfe vrátil do Evropy a svůj vztah s Bernsteinovou ukončil. Publikace románu způsobila v jeho rodném městě Asheville rozruch, protože se v něm dalo demaskovat více než dvě stě místních postav. I někteří členové Wolfovy rodiny byli rozrušení ze svých portrétů v románu, ale jeho sestra Mabel mu napsala, že si je jistá, že měl nejlepší úmysly. Wolfe se pak Ashevillu raději vyhýbal osm let.
K domovu pohleď, anděle! se stal bestesellerem krom USA také ve Spojeném království a Německu.
Po více než čtyřech letech (Wolfe v té době žil v Brooklynu) vydalo nakladatelství Scribner’s jeho druhý román The October Fair. Byl to vícedílný rozsáhlý epický příběh. Po zvážení obchodních možností, Perkins podmínil vydání jeho extrémním zkrácením a vytvořením jednoduchého bestsellerového rozsahu, který byl nakonec nazván Of Time and The River (O času a řece). Román byl skutečně komerčně úspěšný, ještě více než K domovu pohleď, anděle! Postava Esther Jackové byla založena na osobě Aline Bernsteinové.
Od roku zastupoval Wolfovy zájmy literární agent Maxim Lieber. Na jeho radu Wolfe opustil vydavatelství Scribner's a upsal se vydavatelství Harper and Row. Jedním z důvodů odchodu bylo též připisování úspěchu jeho románů Perkinsovi a jeho editaci, což Wolfe těžce nesl.
Wolfe strávil ve letech hodně času v Evropě, zvláště v Německu, kde měl mnoho přátel. Nicméně v roce byl svědkem incidentu diskriminace židovské menšiny, co ho rozrušilo a změnil na Německo svůj názor. Vrátil se do Ameriky a vydal povídku popisující zmíněný incident pod názvem I Have to Tell You v periodiku The New Republic. Kvůli jejímu publikování byly Wolfovy knihy německou vládou zakázány, stejně tak byl Wolfovi zakázán pobyt v zemi.
V roce poprvé od vydání svého prvního románu navštívil rodné Asheville.
Poslední etapa[editovat
Kde se natáčela Princezna a půl království?
Honza zabije draka a získá princeznu a půl království. A tam, kde jiné pohádky končí, naše začíná. Princezně se totiž obyčejný Honza nelíbí, stejně tak jejím královským rodičům. Neumí se chovat, jeho způsoby vzbuzují všeobecné pohoršení a to není nic proti tomu, když se na zámku objeví jeho rodiče. Princezna si zoufá, král s královnou taky, jenže královský slib je královský slib.
Na scénu přichází bývalý princeznin nápadník, panovník sousedního království, sobecký král Egon, který princeznu nechal napospas drakovi. Ta se nechá obelstít jeho výmluvami a odpustí mu. Honza má princeznu upřímně rád a když pochopí, jak je z celé situace nešťastná, svatbu zruší a vrátí se do rodné chalupy.
Princezna odjíždí s Egonem do jeho království, jenže tam teprve pozná jeho pravou povahu. Když chce utéct, Egon ji uvězní. Naštěstí se podaří uniknout princezninu rádci, učiteli dvorské etikety rytíři Valeriánovi. Ten věří, že jediný, kdo může princeznu zachránit, je Honza. Dokáže se ale Honza naučit dvorské mravy tak, aby mohl nepozorován vniknout na Egonův zámek a už podruhé princeznu zachránit? To je úkol stejně těžký jako zabít draka, zvláště když Egon nenechal nic náhodě a zatykače na Honzu s Valeriánem visí na každém rohu.
Autorem vtipného scénáře je Petr Hudský, pohádku natočil režisér Karel Janák. V hlavních rolích vidíme Matouše Rumla jako Honzu, Evu Josefíkovou jako princeznu, Jakuba Prachaře jako krále Egona a Marka Ebena v roli rytíře Valeriána.
Zajímavé lokace pro film
Král Štěpán, královna i princezna Kateřina sídlí na hradě Bouzov. Celé jméno princezny zní: Kateřina Adriana Markéta Eliška princezna z Arkádie, hraběnka z Mormoku, vévodkyně z Elveru a Juditiných plání, baronka z Cornelu.
Honza bydlí ve vesnici, což je skanzen Veselý kopec u Hlinska.
Egonova Lhota byla natočena v nedalekém skanzenu Betlém přímo v Hlinsku.
Dračí jeskyni a okolní skály najdete v Moravském krasu u jeskyně Pekárna.
Princezna si stěžuje na nemoc její oblíbené sovy Cecílie u pavilonu Přátel venkova na mostku přes Mlýnský náhon ve Veltrusech. Zámecký park si ostatně zahraje v několika dalších scénách. Poznáte ho podle originálních mostků.
Egonův Hradec je ve skutečnosti Kolín. Ve filmu je vidět chrám svatého Bartoloměje. Egonova škola je bývalá farní škola. Egonovo pekařství sídlí v Regionálním muzeu, dříve Červinkovský dům.
Egonův zámek představuje zámek Hradec nad Moravicí.
Obrazárna a další interiéry uvnitř Egonova zámku jsou ovšem umístěny v Hrádku u Nechanic.
Hospodská scéna se odehrává v Hamerské krčmě ve Svobodných Hamrech.
Svatba Egona s Kateřinou v pohádkovém kostele svatého Egona je inscenovaná v kostele svatého Jana Křtitele v Sudicích.
Kde se natáčely filmy
Anděl na horách - Tatranská Lomnica
Anděl Páně - Kašperk, Křivoklát, Český Šternberk
Bílé peklo / Weisse Hölle - Bernina
Casino - Las Vegas
Četníci z Luhačovic - Luhačovice
Dvanáct měsíčků - Rožnov pod Radhoštěm
Harry Potter - Londýn, Alwick
Hastrman - Holanské rybníky
Hra o trůny - Island, Chorvatsko, Irsko
Klammer - Jízda na hraně - Patscherkofel, Zwickenberg
Princezna a půl království - Bouzov, Hradec nad Moravicí, Hrádek u Nechanic
Princezna zakletá v čase - Křivoklát, Bouzov, Točník, Žebrák, Sobotín
Princezna a písař - Ploučnice
Schindlerův seznam - Krakov
Svatební cesta do Jiljí - Krkonoše, Lužnice, Berounka
Svatojánský věneček - Rabštejn, Uherčice, Nežárka
Tajemství staré bambitky - Lemberk
Tři oříšky pro Popelku - Moritzburg, Švihov
Tři životy - Helfenburk, Lipnice
Vrchní prchni! - Praha, Špindlerův Mlýn, Karlovy Vary
Zlatokopové z Arkansasu - Český kras
Želary - Oravská Magura
Diskuse
Diskuze k článku
INU
No nevím. Ale když člověk sleduje tyhle moderní pohádky, tak proti těm starým dávno natočeným nestojí ani za mák. Jestkli je to herci, provedením těžko říci. Té jejich popularity těžko dosáhnou
Autor Honza
Datum a čas
Reaguj
Celkem 1 příspěvek v diskuzi
Přidat nový příspěvek
editovat zdroj]
K domovu pohleď, anděle! (Look Homeward, Angel, )
Of Time and the River ()
From Death to Morning ()
The Story of a Novel ()
The Lost Boy ()
The Web and the Rock ()
You Can't Go Home Again ()
The Hounds of Darkness
The Hills Beyond ()
Mannerhouse: A Play in a Prologue and Four Acts ()
A Western Journal: A Daily Log of the Great Parks Trip, June July 2, ()
Short Novels of Thomas Wolfe ()
The Mountains: A Play in One Act; The Mountains: A Drama in Three Acts and a Prologue ()
Welcome to our City: A Play in Ten Scenes ()
The Collected Stories ()
O Lost: A Story of the Buried Life ()
Korespondence[editovat
Cesta za větším bytem: vybydlený pokoj schizofrenika, byt sběratele nebo spolubydlící v ceně
Foto: Pexels
Jistě mi mnozí dáte za pravdu, že pokud nejste přinejmenším milionáři (v současnosti spíše miliardáři), hledání nového bydlení není procházka růžovou zahradou. Podělím se s vámi o vlastní zkušenosti, které však vydají nejméně na dva texty.
Článek
V našem malém panelákovém bytě o původní dispozici 1+1 se nám žilo krásně. Byt na klidném místě pražského sídliště s bezvadnou občanskou vybaveností, v udržovaném paneláku se schopným vedením družstva a fajn sousedy, k tomu vlastnoručně upravený, útulný, světlý a s pěkným výhledem do volného prostranství na zeleň. Přátelské prostředí naší domoviny, s množstvím vyžití pro děti a přírodou na dosah, nás zkrátka nutilo lokalitu a nejlépe také adresu zachovat.
Dokonalému bytu chyběly jen metry navíc
Bývali bychom na bydlení nic neměnili, jen kdybychom měli o jednu či dvě místnosti navíc. Rozměry bytu totiž přinášely omezené možnosti. Syn měl z jídelního koutu vytvořen malý pokojík (díky za něj). Na ten navazovala malá kuchyně. Samostatný pokoj pak plnil funkci obytné místnosti, ložnice, jídelny a pracovny současně. Tady žádné kouzlení, ani v podobě rekonstrukce, nebylo reálné. Metry čtvereční zkrátka nenafoukneme. Přišlo rozhodnutí. Byt, k němuž jsem se citově upoutala, za jehož získání jsem vděčna štěstěně, a který mně a mému synovi poskytl domov, zázemí, jistotu a startovní čáru pro náš nový život, jsme se rozhodli prodat.
Foto: Poetessa
V tu dobu jsme v něm žili již jedenáctým rokem. Syn dorostl do studentských let a už sedm let jsme bydleli také společně s mým partnerem, s nímž jsme se aktuálně snažili o miminko. Tedy vyhlídka většího bytu nebyla jen vykonstruovanou rozpínavostí, ale pohledem do praktického života v blízké budoucnosti.
Avšak mohu ve svém vyprávění předeslat, že člověk sice míní, ale život mění. Růžový obrázek o větším bydlení a větší rodině odsunuly nejen neúspěchy v hledání bytu, ale i strastiplné snahy o miminko, s nimiž jsem se svěřila ve svém dřívějším vyprávění.
První prohlídka bytu a hned perla
Když šetřivý pár s omezeným finančním obnosem hledá větší bydlení, není to jen tak. Ve vedlejší ulici se objevil byt za slušnou cenu, která do našeho finančního plánu zapadala víc než skvěle. Domluvili jsme si prohlídku a setkali se s makléřkou. Ta nás zavedla do třípokojového bytu se samostatnou kuchyní. Jeho původní stav nám pro záměr následné rekonstrukce vyhovoval. V bytě nás makléřka provedla a vše, s výjimkou jedné místnosti, ukázala. Uzavřený pokoj zůstal nadále zavřeným, neboť jej obývala stará paní, maminka majitele bytu, která nechtěla být rušena. Tak tady byl kámen úrazu! Nízká cena bytu se v tomto kontextu jevila jako špatná investice do našeho nového domova. Byt byl totiž zatížen o věcné břemeno doživotního užívání bytu. Okamžitě mi naskočila asociace s dějem českého filmařského dílka Na samotě u lesa.
Samozřejmě jsme netoužili zakoupit byt se spolubydlící, čekat na její odchod a trpět podivným soužitím. A to ani za velmi výhodných finančních podmínek. Pochybuji, že se takový byt, se záměrem jeho obývání, může prodat. Domnívám se, že po něčem takovém sáhnou leda spekulanti s dostatkem finančních zdrojů, dostatkem času a silnou náturou.
Ponaučení přišlo okamžitě. V případě koupě nemovitosti je nezbytně nutné nahlédnout do katastru nemovitostí a ujistit se tak, zda není omezeno její vlastnické právo například věcným břemenem, zákazem zcizení a zatížení, podzástavním nebo zástavním smluvním či nesmluvním právem.
Prohlídky a stále jsme nenašli, co jsme hledali
Pro srovnání, zkušenosti i inspiraci jsme zavítali také na další prohlídky. Nečekali jsme jen na ty nejlevnější s preferencí původního stavu. Beztak jsme si vybírali důkladně, abychom neokukovali nemovitosti, které si nikdy nekoupíme. Absolvovali jsme další tři prohlídky. Bohužel nás ani jedno z navštívených míst zcela neoslovilo. Stále jsme neměli štěstí na byt, který na nás tzv. dýchne a splní alespoň hlavní požadavky a kritéria.
Byt v naší ulici s bonusem
Další třípokojový byt nás nalákal polohou. Nacházel se přímo v naší ulici. Jeho stav však s finančním ohodnocením nekorespondoval, cena byla oproti jiným, obdobným nadsazena. Byt měl navíc i jeden nevyžádaný bonus. Prodával se včetně vybavení a veškerého obsahu. Nejednalo se samozřejmě o cenné starožitné kousky s pokladem v útrobách. Bydlení připomínalo spíše bleší trh a antikvariát silně opotřebovaných nehodnotných předmětů. Regály, police, vitríny a rozlehlou socialistickou obývací stěnu smutně opanovala kvanta knih a haraburdí. Nenašel se snad jediný kout prázdný. I kdyby se mezi těmi „krámy“ nějaká vzácnost našla, nepoznali bychom ji, nedocenili ji a jako laici a praktici bychom ji odvezli s veškerým dalším obsahem do sběrného dvora. Ale protože jsme nehledali ani tajemné bohatství, ani naplnění našeho času vyklízením obytných místností, nýbrž nový domov za rozumnou cenu, tento obchod neproběhl.
Psycho prohlídka
Po delší době mi do oka padl nový inzerát. Neváhali jsem se domluvit na prohlídce, byť se jednalo o byt v prvním nadzemním podlaží. Doufali jsme, že se za jeho velmi zajímavou cenou skrývá právě jeho přízemní poloha. Za doprovodu makléře jsme do bytu vstoupili a přivítala nás milá, starší dáma. Její přátelský přístup lehce narušovala výřečnost. Pozorně jsme však vyprávění naslouchali a zajímali se o důvod prodeje či spokojenost se sousedy. Přitom jsme s makléřem procházeli vytapetovanou předsíní, jednoduše vybaveným pokojem, nahlédli do prostor umakartového jádra, prohlédli starší kuchyni s jídelnou, míjeli tradiční policové vestavěné skříně a zastavili se v obýváku s odérem letitého nábytku. Nic z toho nám nevadilo, než jsme vkročili do posledních dveří.
Makléř rozpačitě přistoupil k vyskleným dveřím, na nichž vlál neprůhledný závěs. Jeho tlumená slova doléhala k našim uším neblaze. Majitelčin syn, jemuž pokoj patřil, trpí schizofrenií, ale nemusíme se prý bát, zrovna není doma. Dveře se otevřely a s nimi i nával emocí. Zdevastovaný prostor, trhlinami poškozené linoleum, na zdech místy strhané tapety, jinde hluboké rýhy, stěny vyzdobené černými čmáranicemi a cákanci, násilně poničené čelo postele i skříňky a prasklé sklo okna. Zamrazilo mě a toužila jsem být odsud pryč.
Slova paní majitelky z chvil, než nás makléř do pokoje zavedl, mi zněla v hlavě. Sdělovala, že její syn tento byt miluje, vyrostl tu, je na něj zvyklý, nechce se ho vzdát, ale ona ho chce prodat a najít si něco menšího.
Představa nemocného člověka, stojícího pod okny přízemního bytu a dobývajícího se do bytu patřícímu již novému majiteli, mě vystrašila. Stejně jako děsivá místnost, jejíž obraz mi zůstane před očima snad navždy. Úzkost ze zpustošeného pokoje, ve finále i z celého bytu, potažmo jeho příběhu, nás zahnala do našeho malého, udržovaného, čistého a útulného bytečku, kde jsme si ještě nějaký čas pobyli. Negativní energie smutných příběhů mezi zdmi cizích bytů, jsme nechali usnout, ale naše putování za větším bytem pokračovalo.
Právě pracuji na textu o tom, jak jsme vysněný byt našli a vzápětí o něj přišli, také jak si s námi prodávající hrála jako kočka s myší a jak to celé dopadlo.
Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.
Napsat článek
Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na [email protected]
Foto: Pexels
Foto: Poetessa