Выгодно Сделать Вклад В Форекс

editovat zdroj]

Během svého života Wolfe viděl publikovanou jen polovinu svých prací. Byl první americký autor, který zanechal po sobě svá dvě kompletní nepublikovaná díla. Tyto dva romány The Web and The Rock a You Can't Go Home Again byly zveřejněny posmrtně Perkinsem. Harper and Row navíc vydal původní román October Fair, v úpravě Edwarda Aswela. O Lost, originál Look Homeward, Angel, byl rekonstruován Francisem Scottem Fitzgeraldem a M. Bruccolim a publikován v roce při příležitosti stého výročí narození autora. Bruccoli řekl, že Perkins byl talentovaný editor a publikování kompletního románu neznačí nic jiného než restaurování díla podle literárního kánonu. Prapůvodní rukopis The October Fair se ztratil, proto nemohl být rekonstruován a čtenáři tak původní podobu před zásahy editorů nikdy nepoznali.

Kritické přijetí[editovat

Nicole z Četníků milovala děsivého a duševně nemocného muže. Geneviève Grad žije v ústraní

Foto: Wikimedia Commons/volná licence

Rozverná dcera strážmistra Cruchota je nejslavnější rolí této blondýny, která svého času rozbušila nejedno chlapské srdce. To svoje dala muži, který byl závislý na plastických operacích a změnil se v monstrum. Geneviève Grad letos oslaví osmdesátku.

Článek

Když poletovala v kraťounkých sukýnkách v rozpáleném letovisku Saint-Tropez a dováděla k šílenství svého filmového otce Louise de Funèse, bylo jasné, že tato talentovaná mladá žena má před sebou hvězdnou kariéru. Ale nestalo se tak. Vlivem souhry několika různých okolností a událostí se Geneviève Grad v poměrně mladém věku zcela stáhla z filmového světa. A kdyby jen z filmového. V jednu chvíli doslova zmizela.

Foto: Geneviève Grad official Facebook

Skoro nikdo o ní nic nevěděl a vlastně ani neví. Jen pár perliček a útržků, protože Geneviève rozdala jen pár rozhovorů a nikdy ne o svém životě, jen vždy zodpověděla pár otázek ohledně natáčení. Ale kdo hledá, najde a kdo chce vědět, vše si zjistí. Najednou vyplouval na povrch jeden střípek za druhým, který složil mozaiku života této krásné modrooké ženy. Proč zahodila nadějnou kariéru?

Foto: Bigmatbasket/Creative Commons/4,0 mezinárodní

Mohl za to Igor Bogdanoff, obskurní to figurka francouzského šoubyznysu, který se svým dvojčetem Gríškou propadl plastickým operacím natolik, že se z původně pohledných dvojčat stalo něco tak strašného, že lidé při jejich spatření doslova zvraceli?

Zkusme se podívat blíže na životní příběh roztomilé Nicole - Geneviève Grad.

Já architektkou nebudu. Chci tančit a zpívat.

Geneviève Gabrielle Grad je válečným dítětem. Talentovaná žena se narodila 5. července  v Paříži, dokonce ne v nemocnici, ale doma při překotném porodu. O sourozencích se nikdy nezmínila, nedají se dohledat, takže se předpokládá, že byla jedináčkem. Matka Nene (také Nina nebo Nena) Grad byla architektka, otec Robert Jean Grad byl povoláním typograf - pracoval v novinách France-Soir. Byl alsaského původu a pocházel z vesnice La Wantzenau.

O dětství Geneviève existuje jen málo informací a vesměs kusých, ale přesto něco ze svého života Geneviève prozradila. Matka z ní chtěla mít architektku a odmalička ji brala na stavby všech svých projektů - to však Geneviève vůbec nebavilo.

Chodila na hodiny tance a zpěvu. Zvláště v tanci excelovala - mrštná a neuvěřitelně ohebná dívka zaujala i slavnou primabalerinu, která ji chtěla angažovat do velkého divadla. Ale Geneviève odmítla - balet nebyl nic pro ni. Byl málo živelný, živočišný, ona chtěla tančit doslova jako o život a moderní tance. A navštěvovala herecký kurs u Beatrice Dussanne.

Foto: Wikimedia Commons/volná licence

Z Říma do Saint Tropez aneb Angelika, nebo Nicole?

V roce , kdy jí bylo patnáct let, si dívky náhodu všiml filmový producent a nabídl jí práci v Římě. Otec zprvu nechtěl mladičkou dceru pustit na tak dalekou cestu, ale nakonec si dal říct. První účinkování Geneviève před kamerou se nedochovalo, ale rozhodně nešlo o marnou námahu. Objevil ji totiž producent Michel Boisrond.

Díky němu dostala v roce  roli v dramatu Jedna noc na pláži a ještě ve stejném roce se objevila v dobrodružném filmu Kapitán Fracass, kde po boku Jeana Maraise doslova zazářila. Poté natáčela jeden film za druhým a svůj velký taneční a pěvecký talent zúročila na divadelních scénách. Už jako populární herečka vystoupila ve filmech Arsene Lupin či Sandokan nebo Moloch.

V roce  se zúčastnila konkurzu na film Angelika, markýza andělů. Konkurzu na hlavní úlohu se zúčastnily také Jane Fonda, Brigitte Bardot či Catherine Deneuve. Roli bujné a zlobivé markýzy skutečně dostala. Jenže ji přemluvil Jean Girault na roli zcela jinou - také to měla být role rozevláté a rozesmáté dívky - Nicole Cruchotové. Takže ve slavné Angelice zazářila Michelle Mercier.

Foto: Genevieve Grad official Facebook

Legendární četníci a nervové zhroucení

Geneviève Grad se jako neposlušná a zlobivá dcera cholerického strážmistra Cruchota v nesmrtelném podání Louise de Funèse objevila ve třech filmech četnické série - Četník ze Saint Tropez, Četník v New Yorku a Četník se žení. Chytlavou ústřední píseň z prvního filmu Douliou Douliou Saint Tropez nazpívala sama Geneviève.

Talentovaná rošťácká modrooká blondýnka uchvátila i herce z četnických filmů - Louis de Funès, který nevycházel s nikým, snad jen s Michelem Galabru, si svou filmovou dceru zamiloval a nechal se slyšet, že by ji bral i za dceru skutečnou. Geneviève byla po celou dobu natáčení zahrnována dárečky a kytičkami od ostatních četnických kolegů a představitel Merlota, Christian Marin, jí měl dokonce psát milostné básničky.

Zdálo by se, že slibně rozjetá kariéra bude pokračovat i nadále a Geneviève bude stálou hvězdou francouzské kinematografie. Jenže se někde stala chyba. Herectví ji prý přestalo naplňovat, uspokojovat, začala mít psychické problémy a nesmířila se s popularitou.

Byla unavená a vyčerpaná. Účast na dalších četnických filmech rezolutně odmítla, byť s ní všichni počítali a dokonce se museli narychlo přepisovat scénáře. Byl na ní vyvíjen takový nátlak, že po dotočení filmu LeDémoniaque se rozhodla, že zmizí.

Foto: Bogdanoff official Facebook

Můj Igor, můj princ, má láska. Bohužel.

Útočiště nalezla v Gers, kde žili její přátelé, manželský pár šlechticů. Měla nasmlouváno ještě natáčení tří filmů, byla čestná, takže své závazky splnila, ale tyto filmy už upadly do zapomnění. Vždy se objevila na natáčení, natočila co měla a černé auto jejích přátel ji odvezlo zpět do Gers na rodinné sídlo.

S nikým nemluvila, mimo natáčení seděla stranou a odmítala jakékoliv rozhovory. Nervové zhroucení souviselo i s přílišným tlakem od producentů a režisérů, kteří ji neustále pronásledovali. Chtěla mít klid.

Jenže poblíž přátel, u kterých pobývala zavřená jako zakletá princezna, stojí zámek Saint-Lary. Rodinné sídlo starého šlechtického rodu. A tam se seznámila s Igorem Bogdanoffem. A zamilovala se tak, že úplně ztratila hlavu. V té době byl Igor velice pohledný a jeho proměna v monstrum začala plíživě, leč zamilovaná Geneviève to brala jen jako výstřednost svého vyvoleného. Otěhotněla a páru se narodil syn Dimitri.

Foto: Igor B./Creative Commons/3,0 unported

Igor a Griška - géniové, kteří se zbláznili

Na Igora a Gríšu Bogdanoffovi se musíme podívat blíže, protože jejich příběh je vlastně velice zajímavý, smutný a zoufalý. Igor Bogdanoff (též Bogdanov) se stejně jako jeho bratr Grigorij (Gríška, Gregory) narodil  srpna  ve zmíněném sídle v Saint-Lary. Jejich otec byl ruský umělec tatarského původu. Jmenoval se Jurij Michajlovič Ostasenko-Bogdanov. Často si říkal princ Bogdanov, ale zda byl skutečně urozeného původu se neví.

Matka dvojčat se jmenovala Maria Dolores Franciszka Kolowrat-Krakowska. Podle dokumentů je jejím otcem hrabě Hieronymus von Colloredo-Mansfeld. Oba bratři měli české kořeny - jejich babička patřila ke šlechtickému rodu Kolowratů v Čechách.

Foto: François Collard/Creative Commons/3,0 unported

Igor Bogdanoff byl starší z bratrů, o 45 minut. Oba od dětství čerpali vědomosti z bohaté knihovny rodinného sídla a projevila se u nich nesmírná inteligence, kterou dvojčata zúročila ve studiu - Igor vystudoval sémiotiku a pak obhájil doktorát z teoretické fyziky. Gríška se stal doktorem matematiky na Pařížském institutu politických studií.

Oba byli velice populární ve francouzské televizi, kde měli vlastní pořad o science fiction. Jenže pak jim, obrazně řečeno, hráblo. No, obrazně - doslova. Griška byl co se týče žen plachý, lamačem srdcí byl spíše Igor, ale to bylo tak jediné, co oba bratry rozdělovalo. Naopak je znenadání spojila vášeň k plastickým operacím. Postupem let se velice pohlední bratři změnili v obludná monstra. Zřejmě trpěli nějakou duševní chorobou, závislostí na plastických operacích.

Foto: GuillaumeG/Creative Commons/3,0 unported

Nikdy totiž nepřiznali, že by nějaký zákrok podstoupili. Dokonce na zlé jazyky podávali trestní oznámení za pomluvu. Zkrátka - zbláznili se a oba najednou. Velice zajímavý fakt o dvojčatech - přemluvil jeden druhého, kdo koho, nebo to byl společný nápad? To se asi nedozvíme. Každopádně během pár let vypadali jako z kabinetu příšer. Lidé před nimi utíkali, děti vyděšeně křičely. Dvojčata se stala spíše smutnými klauny, kteří byli zváni do různých obskurních show.

Duševní choroba pokračovala a vypadali čím dál více jako zmutovaní mimozemšťané. A jak se zbláznili oba naráz, oba naráz také zemřeli - na covid. Šest dní po sobě na přelomu roku / Měli společný pohřeb a spolu jsou i pochováni. Ač Geneviève Grad dávno s Igorem nebyla, lidé si jí všimli při pohřbu - stála úplně stranou maskovaná černými brýlemi a šátkem.

Pokud si chcete o příběhu dvojčat Bogdanoffových zjistit více, stačí zadat jejich jména do vyhledávače - naleznete i fotografie z jejich mládí, kdy jsou to skutečně krásní muži.

Foto: ManoSolo/Creative Commons/3,0 unported

Konec kariéry, začátek nového života a klidné stáří

Ale zpět k Geneviève. S Igorem se rozešla, nejen, že ji děsil svou proměnou, ale bála se ho. Trpěl výbuchy vzteku a mohutně podporovaný bratrem, který každou jeho přítelkyni nesnášel, dokonce zpochybnil otcovství Dimitriho - prý si ho upletla s někým jiným. Poslední kapkou byla další plastická operace, kterou bratři podstoupili. A navíc se zjistilo, že to s jejich vzděláním nebude tak horké - jejich dizertační práce měly být plné nesmyslů a chyb.

Vzala syna a zmizela z dosahu šíleného a děsivého otce svého dítěte. Odstěhovala se na venkov, do Vendome, kde se seznámila s Annie Chaplin, jednou z dcer Charlieho Chaplina. Spolu s ní organizovala kulturní život a obchodovala se starožitnostmi. Pracovala i v televizi, ale ne před obrazovkou - stala se produkční pro TF1. Poslední film natočila v roce  a vůbec se nepovedl.

Foto: Wikimedia Commons/volná licence

Geneviève v půlce  let pověsila herectví na hřebík a publicitě se úzkostlivě vyhýbala a vyhýbá. Na jaře  se po jedenáctileté známosti vdala za architekta Jeana Guillaumeho. Potomka s ním ale nemá. A na veřejnosti se vůbec neobjevuje a dle svých slov již neobjeví. Konečně je prý šťastná, má radost ze syna a letos oslaví osmdesáté narozeniny.

Krásná, talentovaná a okouzlující Geneviève Grad *5. červenec

Prameny:

Geneviève Grad: que devient l'actrice des Gendarmes à Saint Tropez, ex-compagne d'Igor Bogdanoff ? - Voici

Geneviève Grad - La biographie de Geneviève Grad avec eunic-brussels.eu

Geneviève GRAD: Rodokmen podle eunic-brussels.eu (wikifrat) – Geneanet

Bratři, kteří podstoupili plastickou operaci. Kdo jsou bratři Bogdanoffové: příběh podivných a neoficiálních pseudovědců a showmanů (eunic-brussels.eu)

Geneviève Grad - Wikipedie, otevřená encyklopedie (eunic-brussels.eu)

Genevieve Grad - Životopis editovat zdroj]

Wolfe se od roku snažil tři roky o inscenování svých děl, avšak bez úspěchu, mj. i kvůli jejich přílišné rozsáhlosti. Divadlo Theatre Guild také odmítlo jeho hru Vítejte v našem městě. Nakonec v říjnu odplul do Evropy, kde chtěl pokračovat v psaní. Z Anglie odcestoval do Francie, Itálie a Švýcarska. Na své cestě zpět potkal Aline Bernsteinovou (–), scénickou výtvarnici divadla Theatre Guild. Měla dvě děti se svým o 18 let starším manželem, burzovním makléřem. Od října žili spolu s Wolfem, vztah trval následujících pět let. Byl sice turbulentní a někdy bojovný, ale měl silný vliv na Wolfeho tvorbu. Po návratu z Evropy v létě začal Wolfe psát první verzi románu O Lost, který se vyvinul do díla s názvem K domovu pohleď, anděle! (Look Homeward, Angel). Šlo o autobiografický román, rodinnou kroniku, ve které se Wolfe vrátil ke vzpomínkám na život v Asheville, včetně osudů obyvatel matčina penzionu na Spruce Street. V knize se městečko nazývá Altamont a penzion Dixieland. Svou rodinu pojmenoval Gantovi, sebe Eugen, otce Oliver a matku Eliza.

Originální rukopis O Lost měl o sto stran (66 tisíc slov) víc a Wolfe v něm více experimentoval, než v konečné verzi K domovu pohleď, anděle!. Editace byla provedena Maxwellem Perkinsem z vydavatelství Scribner 's, nejprominentnějším knižním editorem těch dob, který také pracoval s Ernestem Hemingwayem a Francisem Scottem Fitzgeraldem. Wolfe mu vyjádřil svou vděčnost za disciplinovanou editaci. Říká se, že Wolfe v něm našel vzor postavy otce v tomto románu. Perkins byl otcem pěti dcer, Wolfe si k němu patrně vytvořil synovský vztah také. Perkins zkrátil děj a zaměřil se na charakter Eugena, jehož předobrazem byl sám Wolfe.

Román byl publikován jedenáct dní před krachem burzy v roce Byl dedikovaný Aline Bernsteinové. Brzy po vydání románu se však Wolfe vrátil do Evropy a svůj vztah s Bernsteinovou ukončil. Publikace románu způsobila v jeho rodném městě Asheville rozruch, protože se v něm dalo demaskovat více než dvě stě místních postav. I někteří členové Wolfovy rodiny byli rozrušení ze svých portrétů v románu, ale jeho sestra Mabel mu napsala, že si je jistá, že měl nejlepší úmysly. Wolfe se pak Ashevillu raději vyhýbal osm let.

K domovu pohleď, anděle! se stal bestesellerem krom USA také ve Spojeném království a Německu.

Po více než čtyřech letech (Wolfe v té době žil v Brooklynu) vydalo nakladatelství Scribner’s jeho druhý román The October Fair. Byl to vícedílný rozsáhlý epický příběh. Po zvážení obchodních možností, Perkins podmínil vydání jeho extrémním zkrácením a vytvořením jednoduchého bestsellerového rozsahu, který byl nakonec nazván Of Time and The River (O času a řece). Román byl skutečně komerčně úspěšný, ještě více než K domovu pohleď, anděle! Postava Esther Jackové byla založena na osobě Aline Bernsteinové.

Od roku zastupoval Wolfovy zájmy literární agent Maxim Lieber. Na jeho radu Wolfe opustil vydavatelství Scribner's a upsal se vydavatelství Harper and Row. Jedním z důvodů odchodu bylo též připisování úspěchu jeho románů Perkinsovi a jeho editaci, což Wolfe těžce nesl.

Wolfe strávil ve letech hodně času v Evropě, zvláště v Německu, kde měl mnoho přátel. Nicméně v roce byl svědkem incidentu diskriminace židovské menšiny, co ho rozrušilo a změnil na Německo svůj názor. Vrátil se do Ameriky a vydal povídku popisující zmíněný incident pod názvem I Have to Tell You v periodiku The New Republic. Kvůli jejímu publikování byly Wolfovy knihy německou vládou zakázány, stejně tak byl Wolfovi zakázán pobyt v zemi.

V roce poprvé od vydání svého prvního románu navštívil rodné Asheville.

Poslední etapa[editovat editovat zdroj]

Po zveřejnění románu K domovu pohleď, anděle! ho většina recenzentů chválila, včetně Johna Chamberlaina, Carla Van Dorena a Stringfellow Barra. Margaret Wallaceová napsala v The New York Times Book Review, že Wolfe vytvořil tak zajímavý a silný příběh o nudném provinčním místě, jaký nebyl dosud vytvořen. Scribner's magazine srovnával Wolfeho s Waltem Whitmanem, což později činili i jiní literární badatelé.

Když byl publikován tento román v Spojeném království v červenci , měl podobně příznivé kritiky. Richard Aldington napsal, že "román je výtvorem velké vitality, je akční a prostoupený láskou k životu."

Sinclair Lewis ve své řeči při přijetí Nobelovy ceny v roce Wolfeho zmínil a prohlásil, že „měl šanci stát se největším americkým spisovatelem Skutečně nevím, proč se nestal jedním z největších na světě.”

Po vydání druhého románu "Of Time and the River" (O času a řece), někteří kritici již nacházeli nedostatky. Clifton Fadiman napsal v The New Yorkeru, že si není jistý, co bylo knihou myšleno, a že celá desetiletí nebyla v americké literatuře tak upovídaná kniha. Malcolm Cowley z The New Republic mínil, že kniha by mohla být dvakrát tak dobrá, pokud by byla o polovinu kratší. Nicméně označil Wolfeho za jediného současného spisovatele, který mohl být zmiňovaný jedním dechem s Dickensem a Dostojevským. Robert Penn Warren mínil, že jsou v díle některé brilantní fragmenty.

Vliv díla[editovat

Cesta za větším bytem: vybydlený pokoj schizofrenika, byt sběratele nebo spolubydlící v ceně

Foto: Pexels

Jistě mi mnozí dáte za pravdu, že pokud nejste přinejmenším milionáři (v současnosti spíše miliardáři), hledání nového bydlení není procházka růžovou zahradou. Podělím se s vámi o vlastní zkušenosti, které však vydají nejméně na dva texty.

Článek

V našem malém panelákovém bytě o původní dispozici 1+1 se nám žilo krásně. Byt na klidném místě pražského sídliště s bezvadnou občanskou vybaveností, v udržovaném paneláku se schopným vedením družstva a fajn sousedy, k tomu vlastnoručně upravený, útulný, světlý a s pěkným výhledem do volného prostranství na zeleň. Přátelské prostředí naší domoviny, s množstvím vyžití pro děti a přírodou na dosah, nás zkrátka nutilo lokalitu a nejlépe také adresu zachovat.

Dokonalému bytu chyběly jen metry navíc

Bývali bychom na bydlení nic neměnili, jen kdybychom měli o jednu či dvě místnosti navíc. Rozměry bytu totiž přinášely omezené možnosti. Syn měl z jídelního koutu vytvořen malý pokojík (díky za něj). Na ten navazovala malá kuchyně. Samostatný pokoj pak plnil funkci obytné místnosti, ložnice, jídelny a pracovny současně. Tady žádné kouzlení, ani v podobě rekonstrukce, nebylo reálné. Metry čtvereční zkrátka nenafoukneme. Přišlo rozhodnutí. Byt, k němuž jsem se citově upoutala, za jehož získání jsem vděčna štěstěně, a který mně a mému synovi poskytl domov, zázemí, jistotu a startovní čáru pro náš nový život, jsme se rozhodli prodat.

Foto: Poetessa

V tu dobu jsme v něm žili již jedenáctým rokem. Syn dorostl do studentských let a už sedm let jsme bydleli také společně s mým partnerem, s nímž jsme se aktuálně snažili o miminko. Tedy vyhlídka většího bytu nebyla jen vykonstruovanou rozpínavostí, ale pohledem do praktického života v blízké budoucnosti.

Avšak mohu ve svém vyprávění předeslat, že člověk sice míní, ale život mění. Růžový obrázek o větším bydlení a větší rodině odsunuly nejen neúspěchy v hledání bytu, ale i strastiplné snahy o miminko, s nimiž jsem se svěřila ve svém dřívějším vyprávění.

První prohlídka bytu a hned perla

Když šetřivý pár s omezeným finančním obnosem hledá větší bydlení, není to jen tak. Ve vedlejší ulici se objevil byt za slušnou cenu, která do našeho finančního plánu zapadala víc než skvěle. Domluvili jsme si prohlídku a setkali se s makléřkou. Ta nás zavedla do třípokojového bytu se samostatnou kuchyní. Jeho původní stav nám pro záměr následné rekonstrukce vyhovoval. V bytě nás makléřka provedla a vše, s výjimkou jedné místnosti, ukázala. Uzavřený pokoj zůstal nadále zavřeným, neboť jej obývala stará paní, maminka majitele bytu, která nechtěla být rušena. Tak tady byl kámen úrazu! Nízká cena bytu se v tomto kontextu jevila jako špatná investice do našeho nového domova. Byt byl totiž zatížen o věcné břemeno doživotního užívání bytu. Okamžitě mi naskočila asociace s dějem českého filmařského dílka Na samotě u lesa.

Samozřejmě jsme netoužili zakoupit byt se spolubydlící, čekat na její odchod a trpět podivným soužitím. A to ani za velmi výhodných finančních podmínek. Pochybuji, že se takový byt, se záměrem jeho obývání, může prodat. Domnívám se, že po něčem takovém sáhnou leda spekulanti s dostatkem finančních zdrojů, dostatkem času a silnou náturou.

Ponaučení přišlo okamžitě. V případě koupě nemovitosti je nezbytně nutné nahlédnout do katastru nemovitostí a ujistit se tak, zda není omezeno její vlastnické právo například věcným břemenem, zákazem zcizení a zatížení, podzástavním nebo zástavním smluvním či nesmluvním právem.

Prohlídky a stále jsme nenašli, co jsme hledali

Pro srovnání, zkušenosti i inspiraci jsme zavítali také na další prohlídky. Nečekali jsme jen na ty nejlevnější s preferencí původního stavu. Beztak jsme si vybírali důkladně, abychom neokukovali nemovitosti, které si nikdy nekoupíme. Absolvovali jsme další tři prohlídky. Bohužel nás ani jedno z navštívených míst zcela neoslovilo. Stále jsme neměli štěstí na byt, který na nás tzv. dýchne a splní alespoň hlavní požadavky a kritéria.

Byt v naší ulici s bonusem

Další třípokojový byt nás nalákal polohou. Nacházel se přímo v naší ulici. Jeho stav však s finančním ohodnocením nekorespondoval, cena byla oproti jiným, obdobným nadsazena. Byt měl navíc i jeden nevyžádaný bonus. Prodával se včetně vybavení a veškerého obsahu. Nejednalo se samozřejmě o cenné starožitné kousky s pokladem v útrobách. Bydlení připomínalo spíše bleší trh a antikvariát silně opotřebovaných nehodnotných předmětů. Regály, police, vitríny a rozlehlou socialistickou obývací stěnu smutně opanovala kvanta knih a haraburdí. Nenašel se snad jediný kout prázdný. I kdyby se mezi těmi „krámy“ nějaká vzácnost našla, nepoznali bychom ji, nedocenili ji a jako laici a praktici bychom ji odvezli s veškerým dalším obsahem do sběrného dvora. Ale protože jsme nehledali ani tajemné bohatství, ani naplnění našeho času vyklízením obytných místností, nýbrž nový domov za rozumnou cenu, tento obchod neproběhl.

Psycho prohlídka

Po delší době mi do oka padl nový inzerát. Neváhali jsem se domluvit na prohlídce, byť se jednalo o byt v prvním nadzemním podlaží. Doufali jsme, že se za jeho velmi zajímavou cenou skrývá právě jeho přízemní poloha. Za doprovodu makléře jsme do bytu vstoupili a přivítala nás milá, starší dáma. Její přátelský přístup lehce narušovala výřečnost. Pozorně jsme však vyprávění naslouchali a zajímali se o důvod prodeje či spokojenost se sousedy. Přitom jsme s makléřem procházeli vytapetovanou předsíní, jednoduše vybaveným pokojem, nahlédli do prostor umakartového jádra, prohlédli starší kuchyni s jídelnou, míjeli tradiční policové vestavěné skříně a zastavili se v obýváku s odérem letitého nábytku. Nic z toho nám nevadilo, než jsme vkročili do posledních dveří.

Makléř rozpačitě přistoupil k vyskleným dveřím, na nichž vlál neprůhledný závěs. Jeho tlumená slova doléhala k našim uším neblaze. Majitelčin syn, jemuž pokoj patřil, trpí schizofrenií, ale nemusíme se prý bát, zrovna není doma. Dveře se otevřely a s nimi i nával emocí. Zdevastovaný prostor, trhlinami poškozené linoleum, na zdech místy strhané tapety, jinde hluboké rýhy, stěny vyzdobené černými čmáranicemi a cákanci, násilně poničené čelo postele i skříňky a prasklé sklo okna. Zamrazilo mě a toužila jsem být odsud pryč.

Slova paní majitelky z chvil, než nás makléř do pokoje zavedl, mi zněla v hlavě. Sdělovala, že její syn tento byt miluje, vyrostl tu, je na něj zvyklý, nechce se ho vzdát, ale ona ho chce prodat a najít si něco menšího.

Představa nemocného člověka, stojícího pod okny přízemního bytu a dobývajícího se do bytu patřícímu již novému majiteli, mě vystrašila. Stejně jako děsivá místnost, jejíž obraz mi zůstane před očima snad navždy. Úzkost ze zpustošeného pokoje, ve finále i z celého bytu, potažmo jeho příběhu, nás zahnala do našeho malého, udržovaného, čistého a útulného bytečku, kde jsme si ještě nějaký čas pobyli. Negativní energie smutných příběhů mezi zdmi cizích bytů, jsme nechali usnout, ale naše putování za větším bytem pokračovalo.

Právě pracuji na textu o tom, jak jsme vysněný byt našli a vzápětí o něj přišli, také jak si s námi prodávající hrála jako kočka s myší a jak to celé dopadlo.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Napsat článek

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na [email protected]

editovat zdroj]